Rozhovor s Pavlom Stercom VLNA 2018

Spoločne proti úzkej špecializácii.
S vizuálnym umelcom Pavlom Stercom som si písala o jeho dlhodobom spoločnom projekte s Lukášom Likavčanom a ďalšími, ktorý je inšpirovaný plánom českého sociologa Radovana Richtu, (Civilizace na rázcestí, ​nakladatelství Svoboda, Praha 1966), a ktorého súčasťou boli výstavy prezentované v slovenskom a českom tranzite a pražskej galérii Futura na sklonku minulého roka.

PF: Komu je určené "Kolektivne proti úzkej špecializácii"?
PS: KPUUS je určen primárně jeho členům protože jde vlastně o svépomocnou skupinu, ale snažíme se iniciovat aktivity, které zahrnují i další “uživatele” a hosty. Jsme otevřeni rozšiřování jeho základny i když si stále chceme udržet pocit, že na sebe můžeme v kolektivu nadstandardním způsobem spoléhat (ne jen pracovně, ale i v těžkých životních situacích, kdy potřebujeme podporu) a to vyžaduje důvěru, která se určitý čas buduje. Nejsme tedy spolek, kam stačí poslat přihlášku, ani uzavřená skupina.

PF: Ak je frustrácia z úzkej špecializácie problém ktorým sa spoločne zaoberáte, vnímate ju skôr ako pocit náležiaci subjektu, teda vašej skupine, či ide o celospoločenský problém?
PS: Úzká pecializace je problém všech rozvinutých společností a její negativní dopady se nevyhnuly dokonce ani nám s privilegovanou “ kreativní” prácí (umělců, filosofů, vysokoškolských pedagogů, terapeutů atd.) Může se zdát, že se zabýváme svobodně nejrůznějšími fenomény které nás zrovna v tu kterou chvíli zaujmou. V zásadě však mluvíme velmi specifickým jazykem za pomoci velice limitovaných zdrojů k velmi úzkému publiku, které od nás má velká očekávání na “aktuálnost” našeho vkusu, přehledu atd. Ukončování vlastní úzké specializace nebude v našem případě znamenat rozšiřování zájmových okruhů, ale třeba rozpoznání potřeby se na něčem určitou dobu “zaseknout”. Jsou různé způsoby, jak a proč být “renesanční” a ne všechny jsou stejně hodnotné. Pansofický ideál všeznalosti se s exponenciálním nárůstem vědění zdá právem jako velice naivní - až tak naivní, že je do něj možná zbytečné “kopat”. Faktem je, že umělá inteligence nepřipraví o místa jen nekvalifikované dělníky, ale je (a bude) lepší a efektivnější i v řadě úzce specializovaných odvětví, jako je například medicínská diagnostika, určitá odvětvý designu. Řada dnes vysoce ceněných specializovaných odborníků - expertů bude muset najít smysluplné uplatnění jinde a pravděpodobně v oblasti, která bude více spojená s filozofickým tázáním po smyslu a potřebě toho či onoho a ne specializovaným úkonem nebo znalostí. Hledáme tedy spíše post-pansofii než faktické vševědění. Kutura “expertů” vede také k nárůstu společenských nerovností, které nechceme podporovat. Neuspěšní uchazeči nebo studenti, kteří v průběhu studia neprošli tvrdým sítem výběru jsou často považováni za odpad. Přitom tito tzv “neúspěšní” významnou měrou umožnili , aby se podařilo během testování najít v daném oboru právě ty nejlepší. Za to by i konzervativní společnost měla jejich klíčovou úlohu v procesu výběru uznat a adekvátně kompenzovat. V UK pochází pouze ​4%​ lékařů z “dělnických” rodin. Byla by chyba myslet si, že jde jen o školné. Ve skutečnosti je to podmíněno do velké míry také tím, že se dítě musí začít specializovat už v 14 letech, ne-li dřív. Tento typ podpory k úzké specializaci mají jen děti z privilegovaných rodin. Jen privilegovaní si dnes mohou dovolit riskovat a studovat finančně nedoceněné obory, jako je umění, kde není velká pravděpodobnost uplatnění a finanční návratnosti takového rozhodnutí. Studium zdarma by mělo být základ, ale ani to nestačí - musíme zviditelnit skleněné stropy a být podpůrní v sociální mobilitě, upřímní v pojmenování toxicity ne jen úzké a také předčasné specializace. Umožnit všem v určitých věcech více riskovat. V době planetárního environmentálního kolapsu však možná budeme ukončovat naši úzkou specializaci ještě jinak a to jako anarchoprimitivisté - úkrokem zpět k prvotně pospolitním společnostem. Pokud se naplní určité scénáře vývoje, tak ani nebudeme mít moc na výběr (různé druhy fašismu a refeudálního uspořádání nechávám stranou). Anarchoprimitivistické “know how”, které se dnes mnoha lidem zdá naprosto směšné a utopické pak jako když najde.

PF: Ako pokračuje "Kolektivne proti úzkej špecializácii"?
PS: Když jsme přemýšleli o tom, že založíme KPUUS, tak jedna z hlavních motivací bylo to, že se s námi může řízeně nebo nepředvidatelně vyvíjet v různých směrech. Jsme myslím všichni trochu unavení z toho, že vstupujeme a odcházíme z různých kolektivů, když nás začnou “tlačit” a u KPUUS by to mělo být jiné. Jediným sjednocujícím prvkem je kromě komunity právě heterodoxie a motivace k tomu se proměňovat v tempu, které si však budeme sami regulovat (k čemuž je zapotřebí pocit bezpečí, který nám alespoň trochu dává i KPUUS ) Rozhodně se tedy neomezujeme na umění nebo filozofii. To se nám myslím zatím daří. V současné chvíli připravujeme exkurzi do hlubinných dolů na slovensku v kterých se po jejich vytěžení začala pěstovat hlíva ústřičná. Jestli z exkurze vznikne něco dalšího přesně nevíme.

PF: Spomeňme, že ide o bývalé bane v Novákoch, ktoré od konca 80 rokov experimentálne pestujú v hĺbke cca 300 m rôzne druhy húb. Je táto exkurzia v rámci pokračovania aktivít KPUUS namierená aj na environmentálny problém?
PS: Všichni kdo zatím v KPUUS jsou se zároveň aktivně zapojují do hnutí za klimatickou spravedlnost. S “environmentálními tématy” mám však osobní “problém”. Můj otec byl ekologický aktivista v 80. a 90. Letech 20. století a já se tomu v rámci pubertálního vymezení vůči rodině a autoritám hodně vysmíval. Bylo to na mě příliš “skautské”. Na rozdíl od otce jsem řešil hlavně sociální rovnost a někdy od protestů proti Mezinárodnímu měnovému fondu roku 2000 jsem se (postupně) profiloval jako antikapitalista ( a kombinoval to chvíli například s ortodoxním judaismem). Je skvělé, že mohu konečně v dospělosti “společenské”a “environmentální” vnímat, jako spojené nádoby. Většina “angažovaného ekologického umění” se mi však stále spíše hnusí protože ekologii a protest jen estetizuje a nepřispívá podle mě, ani k hlubšímu pochopení, ani procítění, ani nemobilizuje masy. Ve své vlastní tvorbě tedy raději všelijak “obcházím horkou kaši”. Návštěva dolu v novácích neindikuje pouze zájem o ekologická témata. Bývalí horníci, kteří po rekfalifikaci fárají pod zem, aby sklízeli hlívu ústřičnou mi přijde jednoduše jako fascinující obraz obsahující spojení nejrůznějších témat nad kterými v kolektivu (a jinde) intenzivně přemýšlíme. Kdyby takový důl neexistoval, tak bychom si ho museli vymyslet. Zároveň si jsem vědom toho, že jeho provozovatelé za takovou aktivitou vidí něco úplně jiného než já a jde jim především o zisk a zaměstnanost.

PF: Ide Ti o konfiguráciu výzvy, jej uvedenie do praxe, alebo je možné považovať výstavu v dvoch pomerne exkluzívnych pražských výstavných priestoroch za finálny výstup?
PS: Manifest KPUUS nám pomohl vytvořit instituci. Manifest je (možná komicky archaický) indukční prvek. Podobně , jako když skupina přátel zakládá kapelu a začnou spíš od názvu než repertoáru. Začali jsme manifestem a ten obsahuje tradičně určitý apel. Funkce apelu je zde však přinejmenším stejně (nebo méně) důležitá jako funkce manifestu, jako “totemu” kolem kterého se můžeme scházet k “rokování a slavnostem”.
Výstavu Civilizace na rozcestí: strujci vědeckotechnické revoluce jsme nedělali (na rozdíl od provozování flotačního tanku v Bratislavě) pod hlavičkou KPUUS - i když se personálně a intelektuálně částečně překrývá a klidně by mohl být jeho součástí. Na rozdíl od řady projektů a uskupení, které se dnes okázale vymezují vůči umění, výstavám a galeriím, nám jde spíš o to galerie a celý diskurz současného umění takticky využívat (ne však exkluzivně). Chceme se inspirovat post autonomním hnutím a být schopni využívat amébních strategií pro přežití a realizaci naší agendy. Amébnost neznamená zradu principů, ale taktickou nepředvidatelnost a schopnost se vždy znovu a znovu přeskupit.

PF: Stratégia začínať názvom hudobnej skupiny. Dá sa tomu rozumieť, že hlavným cieľom je pomenovanie problému?
PS: Studoval jsem na židovském gymnáziu a to důležité co jsem si odtamtud odnesl (i přes odklon od náboženství ) je vědomí, jakou sílu má slovo. Slovo nemusí jen pojmenovávat, ale může rovnou tvořit. Bylo důležité “vyslovit” KPUUS, aby pro nás vznikl prostor k akčnímu a praktickému problematizování úzké specializace. Vyslovit abychom tím “dělali” pro nás důležité, urgentní a společné spíše než partikulární a expertní.

PF: Združovanie, vytváranie skupín, je zdá sa nevyhnutné, a pre dobrú komunikáciu potrebné. Ako vnímaš individuálnu entitu a jej možnosti? Má ešte vôbec význam vystupovať sám za seba?
PS: Umění a dějiny jsou stále plné (velkých) jmen, protože je tak pro nás snažší si je zapamatovat. V současném uspořádání je velmi těžké vnímat spíše pole a procesy než otcovské a mateřské figury. Vždycky se zamýšlím na kolik se skutečně mění praxe (třeba umělecká) a nakolik se jen ta kolektivita v určité chvíli více přiznává nebo naopak maskuje.
Kdy se řemeslník stává spoluautorem uměleckého díla na kterém se podílí ? Měl by mít například podíl z prodeje? Je spoluautorem celý tým tvůrců, který vytvořil software na kterém pracuji a který výrazně ovlivňuje můj výsledek? Atp. Tyhle otázky jsou nudné, jakkoli jsou chronicky “nedořešené”. Souvisí s nerovnoměrnou distribucí zisku. Umělec může vytvářet dojem jedinečného a autonomního tvůrce, pokud jeho jméno funguje jako úspěšná značka a tým jeho faktických producentů se za tuto značku rádo schová, protože je za tuto práci pro značku finančně ohodnocen lépe, než kdyby to dělali bez značky nebo pod jinou. Všichni máme zkušenosti s “ghost autorstvím”.
Nemyslím si, když to shrnu, že by právě teď přišla nějaká nová a fundamentálně odlišná doba “kolektivity”. Aktuálně podle mě jen zažíváme snadnější commingoutování kolektivních identit - přestáváme tolik věřit v úspěšné značky ve formě jménem s příjmením. Kdybych měl být upřímný, tak mi jistě stále lichotí pozornost a zdroje směřované jen a jen na mě, jako jednotlivce AUTORA, UMĚLCE. Těžím a tloustnu ze symbolického kapitálu, který je spojen s mým jménem. V registru uměleckých výstupů, který mě na FaVU nutí každoročně vyplňovat se skutečně hlásím k jedinečnému autorství každého štěku v každičké “impaktované” instituci i když o jejím skutečném významu pochybuji. Občas něco prodám a také já se nechci dělit víc než je nutné. “Životnost” umělců tak jak ji dnes definuje trh a profesní žebříčky je velice krátká - mezi hypem a “všeobecně” zřejmou trapností stojí dnes většinou několik málo let nebo i měsíců. “Vynořovat se” jako emerging artist a rezonovat s duchem veletrhů a bienálí se dá (nebo chce) jen určitou dobu. Právě to je dnes myslím naše příliš úzká specializace. “Rozbít okovy” této specializace pak umožňuje nedožívat několik dalších “zbývajících” desítek let jako frustráti v minulosti. Nemám jen jedno jméno, identitu a dokážu být prospěšný a šťastný v různých rolích s mnohými lidmi.

PF Ako vnímaš Richtov plán dnes, ako ho používaš. Čo je náš problém? A čo je náš aktuálny a ich vtedajší problém?
Příběh Radovana Richty a jeho týmu je pro mě zajímavější než samotné jím předložené teze a konkrétní návrhy řešení. Ano - jejich problémem bylo , že se z vědce a intelektuála měl stát hybatel státní moci a Richta tak chtěl vytvořiti v důsledku (kolikátou už) vládu expertů - technokjracii. S tím se určitě s Lukášem Likavčanem, jako kurátoři a iniciátoři výstavy neztotožňujeme, ale je pro nás stále inspirativní metoda jakou Richta a jeho kolegové a kolegině vstupovali do politického procesu a veřejného života. Obdivujeme šířku pléna a otevřenost diskuze, která měla přinést socialismus oproštěný od sovětského modelu. Zajímáme se o tehdejší citlivost a nadšení pro interdisciplinární dialog a filosofickou reflexi tehdejšího technologického a vědeckého vývoje. V současné situaci, kterou považujeme za kritickou (například environmentálně) bychom chtěli tyto snahy sami detailněji nastudovat a sdílet, jako příklad významné (když ne dobré) praxe.

PF Keď hovoríš o frustrácii z výkonu, máš na mysli výkon oprostený od možnosti poznať výsledok vlastnej práce, ktorý Marx považoval za dôležitý, ale na druhej strane čo ak je to niekomu jedno?
PS Pokud tě vzrůstající požadavek na výkon netraumatizuje, tak se nepotřebuješ združovat v svépomocném spolku. Myslím, že to často vypadá, že chceme někomu něco kázat (konec konců skutečně píšeme vzletné manifesty) ber to však spíš jako terapeutický nástroj pro nás a další uživatele našich událostí.
Pozoruji lidi kolem mě (včetně) a začínám chápat ty, kdo o dnešním systému mluví jako o narco-kapitalismu. Nejde jen o nelegální substance - antidepresiva a jiná psychofarmaka jsou užívaná čím dál tím větším počtem lidí a v čím dál tím větších dávkách. Syntetické opiáty předepisované lékaři v USA vedly k nějvětší opiátové pandemii všech dob. Legálně vyráběné jsou také “speedy” předepisované na ADHD, zneužívané k lepším pracovním výkonum a relaxaci společně s tisíci tun tzv “designers drugs” vyráběnými v Číně. Téměř kompulzivní (sebe)medikace je podle mě přímým důsledkem ideologie věčného růstu, uznání vázaného na výkon a spotřebu, jako sebevyjádření.
Zažíváme myslím obecnou “psychospirituální” krizi, která souvisí s nedostatkem smyslu, který vidíme ve své práci. Když to tak někdo neprožívá, tak si to buď jen nepřiznává a nebo je podle mě prostě výjimka.
Ak KPUUS vníma tento problém ako všeobecný, je snáď aj dôležité pripustiť skutočnosť, že väčšina populácie nemá záujem o nové informácie, nerieši, a je vlastne odkázaná na systém a to, čo mu ponúka, Je tu nejaký návrh KPUUS aj pre túto skupinu. Skupinu, ktorá nie je schopná rozhodovať za seba, a s ktorou si systém zahráva (vždy zahrával) najbolestnejšie,. Bude to znít, jako že se stále z této otázky vykrucuji, ale já si prostě nemyslím, že máme kapacitu v tomhle něco změnit pro všechny, naráz a teď. Ve skutečnosti je těžké změnit něco i jen u nás samých. Právě proto o KPUUS mluvím primárně, jako o svépomocné skupině. Nevylučuje se to s tím, že vnímám možnost (nejrůznějších) revolucí, jako kvalitativního skoku. Dá se to možná vysvětlit na odvaze. Odvážní můžete (a máte) být každý den ve všech situacích, ale hrdinství dělá hlavně příležitost (v kombinaci s tou každodenně žitou odvahou). Snažit se být hrdina (nebo revoluční) je ve své podstatě docela směšné a často i trapné. Stačila by zatím odvaha.
        
PF: Ty si umelcom a pôsobíš na brnenskej FaVU, Čo pre Teba byť umelcom a pedagógom znamená? Vnímam Tvoje projekty ako výskumy do rôznych špecifických oblastí,, ktoré vznikajú v spolupráci s odborníkmi. Ako dlho sa venuješ jednotlivým témam? Pokračuješ a vraciaš sa k nim?
PS: Osobně jsou mi blízké úvahy o post-umění a v rámci těchto úvah je mi bližšší spíše než role umělce role (spolu)iniciátora, místo diváka role uživatele. Jsem rád, když aktivity na kterých se podílím mají základnu i mimo symbolickou ekonomii umění. Nemusím se naštěstí rozhodovat ve stylu buď a nebo, zda jsem umělcem a nebo někým jiným. Považuji to za fiktivní dilema. V rámci svojí praxe vstupuji do dialogu s různými lidmi a snažím se s nimi (když je to baví ) budovat vztah a následně pole nebo prostě hřiště v kterém můžeme být svobodnější a zároveň ( i když to zní jako paradox) odpovědnější. To samé dělám i se studenty. Pedagogická metoda Otevřené formy, kterou využívám z “mistrovské školy” orientované na vytváření uměleckých děl vytváří laboratoř rozšířené komunikace. Z témat které zpracovávám nepřeskakuji úpně nahodile, ale hlavně se tak zdráhám přeskakovat mezi lidmi (učím se to). Nechci vědce nebo kohokoli s kým spolupracuji jen vytěžit, ale chci se s nimi naučit být a vracet se k nim i když se vzdálíme. Na přednášce Josepha Grim Feinberga v Bratislavě se mi líbilo, když použil čísi výrok, že antropologie je vlastně filozofie s lidmi. Umění je pro mě zase taková antropologie se špínou (i v tom pozitivním a metaforickém slova smyslu). Má KPUUS predstavu automatizovanej/ robotizovanej budúcnosti? Mám na mysli aj ľudskú psychiku, environment. Je vôbec čosi ako technológia, ktorej časť populácie spolu so mnou,nie veľmi rozumie, tým adekvátnym spôsobom? Nebudeme sa musieť v tmto obore dovzdelať a to práve na úkor voľného času, ktorý nám mali technológie pôvodne zabezpečiť? Korporace teď skrze nová, kreativní technologická řešení dávají společnosti hlavně falešné naděje na to, že lze řešit globální změny klimatu pomocí tzv geoinženýringu. “Zázračných” technických řešení, jak někam zase nacpat uvolněný uhlík atd. Pomáhají tak udržovat status quo - pokračovat v růstovém fundamentalismu. Zároveň si nedovedu představit změnu systému, která by s technologií nepočítala a mohla by si dovolit pracovat úspěšné s tím, že ji nevidí a dokonale ignoruje. Anarchoprimitivismus, který zmiňuju někde na začátku rozhovoru nebo třeba Ted Kaczynski se svým tzv. “UNABOMBER MANIFESTO” si technologie a jejich klíčovou úlohu uvědomují - jenže s opačnými závěry. 

PF: Súčasné vzdelávanie vedie poslucháčov k úzkej špecializácii, v záujme maximálne efektívneho výkonu dosahovateľného čoskoro po ukončení štúdií. Vnímaš zmenu školstva v tomto smere ako dôležitú? Nie je samoštúdium oveľa aktuálnejšie, resp. ako vnímaš skutočnosť, že ľudia sa nevenujú tomu čo vedia, čomu venovali čas, alebo nemôžu sa venovať tomu čo vyštudovali?

PS: Škola už není tolik místem, kde je třeba hledat vědění, ale kde se lze socializovat a sdílet ho. Přednáška (i když její obsah najdete na síti) může být jediným důvodem proč v depresi vylezete z postele a dojdete mezi lidi. Možná se ve škole setkáte poprvé s názorovými oponenty, kteří byli jinak algoritmy odfiltrováni z vašich sociálních sítí. S hlubokými změnami společnosti se přirozeně mění také školy. Něco jde urychlit a něco prostě můžeme nechat jen samo “dojít”. O funkci školy jako fyzického místa, které si nárokuje vaši pozornost a čas bych nepochyboval.

PF: Môžte napr. Pripustiť aj možnosť, že pokrok vo vede a technológiách môže fungovať aj reverzne, teda že k úzkej špecializácii za určitých okolností naopak prispieva?
PS: Samotný koncept pokroku vede k všemožným hrůzám, ještě daleko horším než jen úzká specializace. Daleko víc mě teď zajímá: Nerůst.

PF: Ako vnímaš UBI (Universal Basic Income)?
PS: UBI chtěli zavést i některé neoliberální politické subjekty a přestat na jeho základě vyplácet jakékoli další dávky, které by zohlednily specifické potřeby jednotlivých lidí. V takovém případě by byl UBI byl katastrofou. Většinu změn společnosti lze provádět jen tehdy, když nejsou ohroženy základní životní funkce a integrita jednotlivců a jsou tedy zabezpečeny základní životní potřeby. Zásluhovost je podle mě přinejmenším stejně problematický koncept, jako univerzální nárok. S UBI je třeba začít pracovat podobně jako s kvótami - ne jako s dlouhodobím řešením, ale něčím co dokáže rychle nastolit větší rovnováhu - pak je potřeba to opustit.

PF Aké bolo kritérium výberu vystavujúcich umelcov a diel. Citeľné bolo, že si ich kolega, sú to ľudia s ktorými sa zhováraš? Ako si s nimi pracoval na projekte? Na výstave sú aj diela ktoré už boli vystavené v iných súvislostiach. Komunikovali autori medzi sebou?
PS Na výstavě Civilizace na rozcestí: strůjci vědeckotechnické revoluce nám s Lukášem Likavčanem něšlo o to najít a nebo poptat vznik děl, která budou ilustrovat historické materiály, ale naopak vystavit vybrané současné umělce rozsáhlým historickým materiálům, které jsme nashromáždili s pomocí pracovníků Akademie věd a uvidět co z toho vzejde. Při výběru umělců nám šlo o víru v jejich schopnost si něco se zájmem projít. Pokud jejich reakcí na to bylo poskytnutí již hotového díla, tak jsme s tím neměli problém. Je pravda, že jsme předpokládali, že proběhne víc společných schůzek a debat mezi umělci, historiky a námi navzájem. Umělci nakonec absolvovali asi pouze 3 společné schůzky.

PFJe podľa Teba automatizácia skutočne schopná odbremeniť človeka natoľko, že by mohol, a hlavne chcel byť seba rozvoja schopný? Je na to väčšina populácie pripravená? Nemyslíš, že tá situácia už existuje ale nie so žiadaným výsledkom?
PS Nevím zda jsou výsledky, ale rozhodně jsou dopady! Myslím, že kolem nás dochází k obrovským změnám a ty se nevyhýbají ani práci. Masivní využití automatizace a robotizace není vize budoucnosti, ale fakt. To ovšem samo o sobě neznamená, že by úměrně s tím ubývalo otrocké práce. Na to bude třeba změnit systém.

PF Aké sú vedomosti o dopade automatizácie na životné prostredie?
PS Automatizace v kapitalizmu nevede k větší stabilitě ekosystémů.

PF Existuje predstava o riešení tohto problému?
PS V přežití a zbavení se kapitalismu. Měli jsme tu v minulosti různé systémy se spoustou různých problémů a výhod. Proč by kapitalismus měl být tím posledním?

Pavel Sterec (*1985, Praha) študoval v niekoľkých ateliéroch na Akadémii výtvarných umění v Prahe a na VŠUP. Jeho práca je tematicky a metodicky interdisciplinárna a často je tak viazaná na iných ľudí, umelcov, vedcov a aktivistické kolektívy vo forme dočasných aliancií i dlhodobých priateľstiev. V súčasnosti Sterec pôsobí ako pedagóg v Ateliéri intermedií na FaVU v Brne.