Rozhovor s Jiřím Kovandom VLNA 50/2013

PF:Nedávno si sa vrátil z Brazílie, kde si sa zúčastnil bienále v Saõ Paule. Ako bolo? Čo si tam vytvoril?
JK:– Byla to dobrá zkušenost, poprvé jsem byl tak daleko, poprvé na jižní polokouli. I když Saõ Paulo je dost šílené město, sy- rové, s úplně jinou energií než jsme zvyklí. Na bienále měl každý účastník dost velký prostor v krásném pavilonu od Oscara Niemayera. Takže to byla taková malá retrospektiva, měl jsem tam dokumentaci starých akcí i některých novějších insta- lací a performancí, dále sérii koláží z pře- lomu 80-tých a 90-tých let a čtyří nové objekty/instalace. A během vernisáže je- dnoduchou hodinovou performance.


PF:Ako obvykle vyzerá tvoj deň? Zaujíma ma hlavne to, ako pracuješ. Chodíš s poznámkovým blokom a si teda
vlastne „stále v zamestnaní”, alebo chodíš pravidelne do ateliéru? Máš vôbec ateliér?
JK:– Ne, ateliér nemám, nikdy jsem ho neměl. Za komunistů jsem ho ani mít nemohl, protože jsem neměl žádnou uměleckou školu a nebyl jsem ve Fondu výtvarných umělců. Takže jsem si zvykl pracovat tak, jak to šlo. A vlastně mi to vyhovuje. Člověk by si měl umět poradit s tím, co má, a moc si nevymýšlet. Takže jsem vždycky dělal spíše menší, „čisté” věci doma. A kdykoliv a kdekoliv si mohu udělat poznámku, kresbičku do bloku a naskytne-li se později příležitost, realizovat to. Třeba vlak, to je ideální místo, kde mi napadla spousta věcí.

PF:Ako vyzerá návrh tvojich performance? Akú podobu má potom ich dokumentácia? Hovorili sme o tom minule a zdá sa mi to zaujímavé.
JK:– Návrhy nijak zvlášť nezpracovávám. Jsou to jednoduché, primitivní kresbičky či poznámky, určené jenom pro mně. Dokumentace má vždy podobu krátkého popisu a jedné nebo více fotografií na archu formátu A4. Je to vlastně pořád stejné, od mé první akce. A tato doku- mentace se pak vystavuje i prodává. U starých věcí je to jeden originál z doby vzniku a tři edice, které jsou nově zhoto- vené z původních negativů. U nových věcí existuje vždy pět rovnocenných edicí. Nikdy jsem nedělal videa, i když pár záznamů novějších věcí vzniklo, avšak nikdy z mého popudu.


PF:Spomínam si, v súvislosti s tvojou výstavou v galérii amt_project (mech roste ve stínu), ako si vytvoril inštalácie a objekty zo starého nábytku z bytu, ktorý sme práve renovovali, a ktorý nám tam bývalí nájomníci nechali. Ty si priestor galérie ani nepoznal a jediná tvoja požiadavka bol tento nábytok, ani si ho presnejšie nedefinoval. Takýto spôsob využitia materiálu, presnejšie využitia – náhody, mi veľmi pripomína spôsob práce mimo autorovu kontrolu, a je zároveň v súlade s tvojimi akciami a performance. Len s tým rozdielom, že tam pravidlá určíš a tu ich určené máš a pracuješ na ich základe. Veľkú časť tvojich diel tvorí improvizácia. Kedy si najviac improvizoval? Stalo sa ti, že sa ti veci vymkli spod kontroly?
JK:– Výstava v amt_project se Stáňou Karbušickou je právě příklad jedné z největších improvizací. Chtěl jsem vlastně jen vytvořit určité prostředí pro Stániny figurky, nejdřív jsem měl na mysli jen jakési sokly, chtěl jsem ustoupit co možná nejvíc do pozadí. Vše se ale vyvinulo poněkud jinak, a to právě díky materiálu, který jsem měl na místě k dispozici. Nic konkrétního jsem neměl předem připravené. Asi nejkrajnější příkladem takovéhoto přístupu byla výstava, kterou jsem měl před dvěma lety v Dubrovníku. Ta sestávala pouze z věcí, které byly v tu chvíli v prostoru galerie, jen jsem je vlastně přeskupil a tím zdůraznil vztahy mezi nimi, předtím neviditelné. Výstava se jmenovala „Blue Pieces, Leaning, Found Here”.


PF:Prečo si sa rozhodol učiť? Hosťoval si aj v ateliéri IN (Katedra médií a multimédii, ateliér Ilony Németh), akí sú naši študenti?
JK:– V roce 1995 mě Vladimír Skrepl nabídl, abych mu dělal asistenta na pražské aka- demii. Potěšilo mě to, ta práce mě začala okamžitě bavit. Uvědomil jsem si, že je pro mě přínosné setkávat se s mladými lidmi, vnímat jejich energii, jejich postoje. A doufám, že i já mohu naopak přispět určitými zkušenostmi a tím, co člověk dokáže během let nastřádat. Učení není pro mě ani tak učení, jako spíše vzájem- ně prospěšná spolupráce. Během skoro týdne, který jsem strávil v Bratislavě, jsem mluvil se všemi studenty ateliéru IlonyNémeth a Dory Kenderové, sezná- mil se s jejich prací a viděl jsem spoustu dobrých věcí. Zdá se mi, že úroveň škol ať už v Bratislavě, v Praze, v Brně či Ústí nad Labem – je srovnatelná, všude jsem se potkal s řadou lidí, jejichž prácě mě velice zajímá.


PF:Občas so študentmi aj spolupracuješ (opäť sa vrátim k tvojej spolupráci na amt výstave so študentkou Staňou Karbušickou). Čo ťa zaujíma na spolupráci, čo ťa vedie k tomu, aby si mal na výstavách hostí alebo vyzýval k spolupráci?
JK:– Vlastně je to právě to, o čem jsem mluvil výše. Spolupráce s mladými umělci přiná- ší nové a svěží vlivy, může oživovat mou vlastní práci a zároveň i rozšířit okruh pu- blika. A poskytnutí „mého” prostoru i ně- komu jinému je v těchto případech vždy nedílnou součástí mé práce. Nejsou to od- dělené artefakty dvou nebo více různých osobností, ale vždy se snažím o společ- nou věc, kdy v ideálním případě nelze práce jednotlivých účastníků oddělit.

PF: Spolu s kurátorkou Edith Jeřábkovou si aj kurátoroval výstavu „Bílý papír, černá nevěsta“. Čo Ťa viedlo k takejto práci?
JK:– Byl to nápad Heleny Kontové a Giancarla Politiho. Vyzvali nás, abychom při- pravili českou část bienále, a já to rád přijal. Jednak jsem nikdy žádnou výstavu nekurátoroval, tak proč nezkusit něco no- vého? A potom Edith Jeřábková se podí- lela na několika mých výstavách, ať už třeba v Klatovech, nebo v Santiagu de Compostela, a vždy to byla výborná spo- lupráce. Její práce si vážím, vžda přišla s něčím, co bylo nezvyklé, neotřelé a co by mě samotného v tu chvíli nenapadlo.


PF:Tvoje akcie vo verejnom priestore sa občas interpretujú ako politické akty, pravdepodobne z dôvodu, že verejný priestor nebol vždy celkom verejný. Je táto interpretácia správna? Mne sa tvoja práca zdá veľmi osobná, mimo kategórií.
JK:– Moje práce rozhodně není, a nikdy nebyla, politická. Alespoň ne v prvním plánu. Mě vždycky mnohem více zajímala osobní rovina, pozice jednotlivce v davu, utváření vztahů mezi mně známými i neznámými lidmi, překračování psycholo- gických hranic, které si nosíme s sebou. Ale je to samozřejmě i o možnostech tyto vztahy navazovat, tedy o určité volnosti, což už s politickou situací může souviset. Nicméně vždy mě více zajímala psycho- logická stránka věci než společensko- politická.


PF:Aký bol alebo je tvoj vzťah k politike? Kupuješ si noviny?
JK:– Noviny si kupuju zřídka, dívám se na zprávy v televizi, když jsem zrovna doma, chodím k volbám... Politika je důležitá, ale je to „jenom” o prostém fungování společnosti. V umění by mělo jít o víc: o obsah, o smysl toho fungování.

PF:Mohol by si mi rozprávať o tvojich východiskách v tvorbe? Aké umenie ťa bavilo, ovplyvnilo a stále baví?
JK:– Úplně na začátku mě ovlivnil surrealis- mus, a ve svých nejlepších podobách mě baví dodnes. Dále jsem si potom trochu „zrychleně” prošel celým vývojem od sur- realismu po konceptulismus, vždy jsem si vážil třeba Barnetta Newmana, Franka Stelly, Carla Andreho, Chrise Burdena, Mariny Abramovič...

PF:Aký je presnejšie tvoj vzťah k surrealizmu? Pýtam sa, lebo som ťa už viackrát počula spomínať ho, raz tuším i v rozhovore s Jánom Mančuškom vo Frieze, v súvislosti s rozdielom vo východiskách v konceptuálnom umení v Česku a na Slovensku.
JK:– Jak už jsem řekl výše, bylo to to první z umění, co mě zaujalo. Což je dost pocho- pitelné, protože surrealismus je na první pohled bizarní a přitažlivý. Nicméně jeho vyzvednutí nevědomí a intuice je pro mou práci klíčové. Vlastně jsem nikdy jiným způsobem ke své práci nepřistupoval.

PF:Ešte by ma zaujímalo, ako a kedy si sa dostal k svojej ornitologickej vášni. Dokážeš tento svoj záujem použiť v práci?
JK:– Ten zájem trvá od dětství, od nějakých osmi let. Nikdy mě nezajímala ornitologie jako věda, vždycky mě zajímalo jen to, jak ten který tvor vypadá, v jakém prostředí žije, rád jsem je pozoroval, rád jsem je kreslil. A to bylo určitě důležité pro vše, čím jsem se začal zabývat později.

< >