Pokorný, Marek: The Invariables of Petra Feriancová 2013

 

The Invariables of Petra Feriancová (published in Fotograf magazine)

The work of Petra Feriancová is complex, as is mandated by the central theme she has pursued throughout her career. At the heart of her work is the fundamental and ever-present sense of clash and continuity between individual and collective memory, embodied by the images which help to form and keep these alive.

Although the artist’s individual projects – as a rule installations which apart from using photography as a medium for documentation also employ actual or digital artefacts of cultural and historical significance, various formats of the moving image, and texts and textual collage as well as an almost architectural intervention in the exhibition venue  – take on the character of a non-hierarchical and horizontally-structured testimony regarding  the interweaving of personal experience and its retrospectively appropriated signs and images. Ultimately, each new realization is oriented towards a kind of implied connection between the universe of unique personal experience and the civilizationally, historically and culturally conditioned impersonal processes of individualization. Forms, images and vestiges of the fleeting past (family archives, repertoires of historical genres, symbols and discourses) are embraced even in the full awareness that their original meaning has long since degraded or disintegrated, proliferating those areas of indeterminacy which require – even if tentatively, by dint of improvising – being amended and filled with new meaning. Only then, even at the cost of the alienation and distortion of the “original“ meaning may one then accept their own version of the world, and by doing so simultaneously open it to others.

Snapshots taken almost involuntarily, random or found photographs, as well as reproductions, and technical or digital images circulating in the virtual environs of the Internet or distributed in physical reality through a variety of media all form the basis of this body of work based on understanding the premises in which personal experience is implicated, and from which there develops further meanings, as yet unmoored in terms of discourse. Photography, namely, the photographic image, depends on time and place, on the camera itself and other technical parameters which constitute the image (“bad“ exposure, failure of digital transfer, or various random factors involved in laboratory processing, etc.), but to the same degree it naturally also depends on the situation of the person taking the actual photograph.  It is both an ambiguous personal testimony and an easily manipulated “object“. Petra Feriancová‘s approach synoptically takes all of these aspects into account: an exceptionally refined ability to capture (as it were involuntarily) the unique moment, the skill with which she places banal shots within a series or in visual counterpoint, and the attention she pays to the properties, the emotional and narrative dimensions of the appropriated photographic archives – all of these invariably go hand in hand. Photography is thus present as a cultural, social, mental and discursive phenomenon that engages in contradiction with other forms and ways of constructing and mediating meaning, whether codified or purely subjective.

From her very first solo exhibition, the works and projects of Petra Feriancová have always been built around two poles – structure and narrative, image and text, the intimate and the public, memory and immediate experience, medium and meaning, appropriation and intervention versus quest and discovery. At the same time, the artist does not seek to bring to a head the conflict between two contradictory concepts, but rather to evoke the two-way continuum running between them. Alongside working with ready-made images (whether found, appropriated, or “manufactured“ by the artist), as well as their fragments and details, the essential constitutive feature of her work is a sense of reflection on the manner of exhibition or installation – the deconstruction of the “exhibitionist complex“, i.e., the practice of presentation as an element constituting the meaning of the work on exhibition. To put it simply, her work is consistently about the archive itself, conceived as a formally structured summary of traces of the past, or its potentially mnemonic function and simultaneously the concrete ways of its various uses in constituting meaning – either relating to the authorial subject, or, elsewhere, to the impersonal epistemological structure. The process of the socialization or instrumentalization of the subjective, and at the same time, the purely personal interiorization of external contents - the process of mutual alienation as a condition for attributing and renewing meaning - is essentially present as a theme in each and every work by Petra Feriancová, in the form of minor epiphanies, glimpses of understanding, and revelations which cannot be transferred by simple explanation.

Marek Pokorný

Konstanty Petry Feriancové Tvorba Petry Feriancové je komplexní, tak jak to vyžaduje ústřední téma, jež autorka průběžně rozvíjí. Základním a vždy přítomným centrem jejího díla je střet a kontinuum mezi individuální afektivní pamětí a kolektivní pamětí ztělesněné obrazy, které je formují a udržují při životě. Jakkoli mají autorčiny jednotlivé projekty – obvykle instalace používající vedle fotografie jako média záznamu i hmotného, respektive digitálního, kulturně-historického artefaktu, různé formáty pohyblivého obrazu, ale také texty a jejich koláže či téměř architektonicky vyznívající zásahy do výstavního prostoru – povahu nehierarchické, horizontálně uspořádané výpovědi o proplétání osobní zkušenosti s jejími retrospektivně přivlastněnými znaky a obrazy, ve výsledku směřuje každá nová realizace k určitému typu nahlédnutí spojitosti světa jedinečného prožitku s historicky, kulturně a civilizačně podmíněnými, neosobními procesy individuace. Formy, obrazy a stopy toho, co bylo (rodinný archiv, historický repertoár žánrů, symbolů a diskurzů), jsou přijaty i s tím, že původní plnost významu již podléhá degradaci, rozpadu a zmnožují či zvětšují se oblasti nedourčenosti, jež je nutné – třeba zkusmo a improvizovaně – doplnit a naplnit vlastním obsahem. Teprve pak, třeba i za cenu zcizení a zkreslení „původního“ smyslu, přijmout a zároveň těm druhým druhým poskytnout svou vlastní verzi světa. Téměř mimoděk pořízená momentka, náhodná či nalezená fotografie, ale také fotografie reprodukovaná, technický či digitální obraz cirkulující ve virtuálním prostředí internetu či distribuovaný ve fyzickém prostoru prostřednictvím nosičů různého typu tvoří základ této práce k pochopení předpokladů, ve kterých je osobní zkušenost zapletená a ze kterých roste další, ještě diskurzivně neukotvený význam. Fotografie, respektive fotografický obraz je závislý na čase a místě, na aparátu a dalších technických parametrech ustavení obrazu („špatná“ expozice, chyba v digitálním přenosu či náhodné faktory při zpracování v laboratoři atd.), ale samozřejmě stejnou měrou na situaci toho, kdo ho pořídil či pořizuje. Je stejně tak osobním, mnohoznačným svědectvím jako manipulovatelnou „věcí“. Všechny tyto aspekty jsou v přístupu Petry Feriancové synopticky zohledňovány: mimořádně kultivovaná schopnost zachytit (zdánlivě bezděčně) jedinečný okamžik, ale také dovednost postavit banální záběry do série či kontrapozice, stejně jako pozornost ke kvalitám, emocionálním a narativním možnostem přivlastněných fotografických archivů jdou vždy ruku v ruce. Fotografie je tedy přítomná jako kulturní, sociální, mentální i diskurzivní fenomén, který vstupuje do konfliktu s dalšími, kodifikovanými či ryze subjektivními formami a způsoby konstrukce a zprostředkování významu. Od první samostatné výstavy jsou práce a projekty Pery Feriancové vždy postaveny na dvou pólech – struktuře a narativu, obrazu a textu, intimity a veřejného, paměti a aktuálního prožitku, média a významu, přivlastnění a intervence či objevu a hledání. Autorce přitom nejde o vyhrocení sporu dvou různých konceptů, ale naopak o zpřítomnění oběma směry plynoucího kontinua mezi nimi. Vedle práce s již existujícími obrazy (ať už byly nalezeny, přisvojeny či „vyrobeny“ autorkou), jejich fragmenty a výřezy, tvoří konstitutivní prvek jejího díla reflexe způsobu vystavení, instalace, dekonstrukce tzv. exhibitionary complex, tedy komplexu prezentační praxe jako svébytného významotvorného prvku díla. Zjednodušeně řečeno se vždy jedná o archiv coby formálně strukturovanou sumu stop minulosti, respektive o jeho potenciálně mnemonickou funkci, a zároveň o způsob jeho konkrétního užití pro konstituci významu – jednou vztaženého k autorskému subjektu, jindy k neosobní epistemologické struktuře. Proces zespolečenštění, socializace či instrumentalizace subjektivního a zároveň zcela osobní interiorizace externích obsahů, tedy proces vzájemného zcizování jako podmínka udílení a obnovování významu tematizuje vlastně každá práce Petry Feriancové v podobě drobných epifanií, záblesků pochopení nepřevoditelných na prosté vysvětlení. Marek Pokorný